Dvacet roků samoty

Paulo Coelho v jednom z příběhů v knize Jako řeka jež plyne píše o muži, kterého našli mrtvého a nikdo ho dvacet let nepohřešoval. Prý se to stalo v Japonsku, byl čerstvě rozvedený, bydlel nějak divně, v práci nechyběl... no prostě byl dvacet let mrtvý a neštěkl po něm ani pes.
Na závěr Coelho vybízí k modlitbě za onoho muže a za to, že nás přiměl k zamyšlení o významu našich přátel.
Bezmyšlenkovitě jsem to udělala a pak až jsem začla přemýšlet, za co jsem vlastně prosila nebo děkovala. Myslím, že to byl výměnný obchod typu "já se teď pomodlím za něj, aby se mi nikdy nestalo něco podobného". Jenže to není správné a nemůže to fungovat. Ale copak se v tomhle případě dá modlit jinak než se strachem?
Měla jsem být šťastná, že mám přátele, a že se mi to nikdy nestane. Místo toho jsem dostala strach, abych nedopadla stejně.
Všechno je nějak špatně a celý je to nějaký smutný.

Málem mě přejela tramvaj

Nedávno ke mně měla přijít na návštěvu kamarádka (Olí) a já jsem si řekla, že potřebuju kytku do vázičky, aby můj pokoj trochu ožil. Dřív v Říčanech nebyl samozřejmě žádný problém někde něco urvat, ale v Praze?
Vzpomněla jsem si, že celkem hezký žlutý cosi roste mezi kolejema tramvaje na Kubánskym náměstí. Tak jsem vyběhla z domu a udělala jsem ze sebe drsnýho a děsně svobodnýho hipíka. Urvala jsem dvě kytky a třetí jsem pak pečlivě vybírala, většina jich byla moc malá. Konečně jsem zahlédla správnou, asi o třicet čísel postoupila a utrhla ji.
Slyším cinknutí a vidím tramvaj. Právě zabrzdila v místě, kde jsem před okamžikem stála. Řidič asi brzdil a zvonil dřív, ale zřejmě nestíhál a já nevnímala.
Podívala jsem se na řidiče, tvářil se děsně vztekle, snažil se mě přes sklo seřvat, co že jsem to za blázna, vyzařoval z něj šok, ale zároveň i úleva.
No a já jsem dostala šílený záchvat smíchu a utekla jsem.

Nevím, čím to je, ale podobné zážitky na mě moc nepůsobí. Nikdy, když jsem jen o vlásek unikla nějaké katastofě, jsem z toho nebyla vystresovaná nebo tak něco. Nic se nestalo, život jde dál, není co řešit. Navíc by mi asi ani moc neublížil, stála jsem na kraji.
Ale tentokrát mi bylo líto toho řidiče... Musel to pro něj být nepříjemný zážitek. A ještě se mu takhle vysmát... Stydím se :-)
Doufám, že už na mě zapomněl.

Další plány

Tak jsem se rozhodla, že jsem budu psát své drobné zážitky, zamyšlení, případně prózy pramenící z mých všemožných pocitů. Možná toho teď na začátku bude víc, protože pár takových textů mám napsaných, baví mě topsát, pomáhá mi to a hlavně si udržuji kontrolu nad svou písmáckou seberealizací :-)
První z příběhů, Málem mě přejela tramvaj, jsem napsal včera, ale stalo se mi to 30.7.. Jinak budou data téměř shodná s datem publikace.