Dvacet roků samoty

Paulo Coelho v jednom z příběhů v knize Jako řeka jež plyne píše o muži, kterého našli mrtvého a nikdo ho dvacet let nepohřešoval. Prý se to stalo v Japonsku, byl čerstvě rozvedený, bydlel nějak divně, v práci nechyběl... no prostě byl dvacet let mrtvý a neštěkl po něm ani pes.
Na závěr Coelho vybízí k modlitbě za onoho muže a za to, že nás přiměl k zamyšlení o významu našich přátel.
Bezmyšlenkovitě jsem to udělala a pak až jsem začla přemýšlet, za co jsem vlastně prosila nebo děkovala. Myslím, že to byl výměnný obchod typu "já se teď pomodlím za něj, aby se mi nikdy nestalo něco podobného". Jenže to není správné a nemůže to fungovat. Ale copak se v tomhle případě dá modlit jinak než se strachem?
Měla jsem být šťastná, že mám přátele, a že se mi to nikdy nestane. Místo toho jsem dostala strach, abych nedopadla stejně.
Všechno je nějak špatně a celý je to nějaký smutný.