Dvacet roků samoty

Paulo Coelho v jednom z příběhů v knize Jako řeka jež plyne píše o muži, kterého našli mrtvého a nikdo ho dvacet let nepohřešoval. Prý se to stalo v Japonsku, byl čerstvě rozvedený, bydlel nějak divně, v práci nechyběl... no prostě byl dvacet let mrtvý a neštěkl po něm ani pes.
Na závěr Coelho vybízí k modlitbě za onoho muže a za to, že nás přiměl k zamyšlení o významu našich přátel.
Bezmyšlenkovitě jsem to udělala a pak až jsem začla přemýšlet, za co jsem vlastně prosila nebo děkovala. Myslím, že to byl výměnný obchod typu "já se teď pomodlím za něj, aby se mi nikdy nestalo něco podobného". Jenže to není správné a nemůže to fungovat. Ale copak se v tomhle případě dá modlit jinak než se strachem?
Měla jsem být šťastná, že mám přátele, a že se mi to nikdy nestane. Místo toho jsem dostala strach, abych nedopadla stejně.
Všechno je nějak špatně a celý je to nějaký smutný.

Málem mě přejela tramvaj

Nedávno ke mně měla přijít na návštěvu kamarádka (Olí) a já jsem si řekla, že potřebuju kytku do vázičky, aby můj pokoj trochu ožil. Dřív v Říčanech nebyl samozřejmě žádný problém někde něco urvat, ale v Praze?
Vzpomněla jsem si, že celkem hezký žlutý cosi roste mezi kolejema tramvaje na Kubánskym náměstí. Tak jsem vyběhla z domu a udělala jsem ze sebe drsnýho a děsně svobodnýho hipíka. Urvala jsem dvě kytky a třetí jsem pak pečlivě vybírala, většina jich byla moc malá. Konečně jsem zahlédla správnou, asi o třicet čísel postoupila a utrhla ji.
Slyším cinknutí a vidím tramvaj. Právě zabrzdila v místě, kde jsem před okamžikem stála. Řidič asi brzdil a zvonil dřív, ale zřejmě nestíhál a já nevnímala.
Podívala jsem se na řidiče, tvářil se děsně vztekle, snažil se mě přes sklo seřvat, co že jsem to za blázna, vyzařoval z něj šok, ale zároveň i úleva.
No a já jsem dostala šílený záchvat smíchu a utekla jsem.

Nevím, čím to je, ale podobné zážitky na mě moc nepůsobí. Nikdy, když jsem jen o vlásek unikla nějaké katastofě, jsem z toho nebyla vystresovaná nebo tak něco. Nic se nestalo, život jde dál, není co řešit. Navíc by mi asi ani moc neublížil, stála jsem na kraji.
Ale tentokrát mi bylo líto toho řidiče... Musel to pro něj být nepříjemný zážitek. A ještě se mu takhle vysmát... Stydím se :-)
Doufám, že už na mě zapomněl.

Další plány

Tak jsem se rozhodla, že jsem budu psát své drobné zážitky, zamyšlení, případně prózy pramenící z mých všemožných pocitů. Možná toho teď na začátku bude víc, protože pár takových textů mám napsaných, baví mě topsát, pomáhá mi to a hlavně si udržuji kontrolu nad svou písmáckou seberealizací :-)
První z příběhů, Málem mě přejela tramvaj, jsem napsal včera, ale stalo se mi to 30.7.. Jinak budou data téměř shodná s datem publikace.

Takový klasický deníčkoid

Obvykle sem nepíšu jen tak co se mi stalo, ale výjimečně na to mám chuť. Nebo spíš jen tak shrnout posledních pár dní.
Mám byt. Mám práci. Žiju si ok. Skoro nepíšu, nebo jen shity. Nevím, jestli jsem se vůbec dostala na nějakou školu. Stále nemám kluka.
Toliko k věcem, které by mohly někoho zajímat.
Ale oni jsou i pozitivní věci :-) někdy. Dneska jsem si byla u Glutexa zaskákat. Super. Zítra odjíždím na dřevárnu. Ještě lepší. A tak podobně.
Ať žije výlev o ničem.

Co jsem napsala o svaťáku

Dnes bych ráda nastínila svůj postoj ke skautingu po dvou letech, kdy jsem vystoupila ze skautského střediska. Důvodů vedoucích k tomuto rozhodnutí bylo víc - nejen zrovna akutní enormě vysoký členský příspěvek, spíš se to všechno tak nějak nastřádalo. Víc zálib na kterých mi záleželo víc než na pochybné zábavě na schůzkách, nedostatek času, ale hlavně stále narůstající pocit nepařičnosti.

Nicméně si nemyslím, že bych přestala být skautkou. Přece se říká "jednou skautem navždy skautem". Jenže jsem dopadla jako ta zavržená volnomyšlenkářská cosi kdesi pod zemí. Sama jsem si to zvolila a jsem si jistá, že bych teď nevolila jinak.

Nemyslím si, že by se skautství dalo měřit na členství v organizaci nebo účast na akcích. Kdysi jsem něco slíbila a dodnes si za tím stojím. Roverské heslo "sloužím" mi také není volné, jen se ho snažím naplňovat jinak než šaškováním na schůzkách (tím ovšem nechci schazovat ničí práci!).

Mám teď kolem maturity lehce melancholickou náladu, nejspíš proto, že se, s někým i navždy, rozejdeme. Možná proto jsem tento článek napsala. Je mi trochu líto, že čas a změny v našich osobnostech mě s některými lidmi, nejspíš i navždy, odcizily. Ale nemyslím si, že by tomu mohlo být jinak.

Tento článek je zároveň i poděkování těm, kteří mě neodsoudili a těm, kteří mi stále podávají levou ruku (upřímně, od srdce).

Hobiti

Tak se mi na BPA naskytla šance zahrát si novou karetní hru Hobiti. Cílem této hry je stát se co nejlepším hobitem - najíst se, napít, zahulit nějaké to dýmkové koření, nastěhovat se do luxusní nory apod.
Čekala jsem minimálně zábavu vhodnou k pivku s kamarády, ale hra mé očekávání předčila. Po chvíli se ukázalo, že dokonce vyžaduje taktizování, vzpomínání, co soupeři vynesli v minulých kolech a odvahu riskovat. Můžu vyhlásit Pitku, když mám v ruce jen Pivo a Elfí víno? Nebude mít protihráč kořalku a nepřepije mě?
Při hře v příjemné hospůdce v Doksech jsme se opravdu bavili. Teď už jen přemýšlíme, kdy si uděláme hobití party a budem požívat i reálného zastoupení karet ;-)

Maturita a budoucnost ;-)

Tak jsem konečně ukončila středoškolské vzdělání (velká radost). Pro ty co nevědí, dala jsem to za 8, měla jsem celkem štěstí a byli celkem hodní. Někdy sem vložím článek, co jsem napsala o svaťáku, až bude čas. Taky by bylo fajn do třídního adresáře přidat i linky na blogy a stránky, ať to má smysl, když už hodlám psát i jak se mám a co dělám.
Všem bývalým spolužákům přeju moc štěstí v životě a ať sem občas zavítáte.

Štěňátka

Ráda bych ventilovala do světa zprávu o narození našich štěňat. Narodila se Ikarce 24. března, je jich sedm (2 kluci a 5 holčiček) a jsou moc miloučká. Dnes jsou na světě skoro dva týdny a Akira (druhorozená) už umí koukat.

Více fotek a informací na http://www.chodskypes.cz/stenda.html