Málem mě přejela tramvaj

Nedávno ke mně měla přijít na návštěvu kamarádka (Olí) a já jsem si řekla, že potřebuju kytku do vázičky, aby můj pokoj trochu ožil. Dřív v Říčanech nebyl samozřejmě žádný problém někde něco urvat, ale v Praze?
Vzpomněla jsem si, že celkem hezký žlutý cosi roste mezi kolejema tramvaje na Kubánskym náměstí. Tak jsem vyběhla z domu a udělala jsem ze sebe drsnýho a děsně svobodnýho hipíka. Urvala jsem dvě kytky a třetí jsem pak pečlivě vybírala, většina jich byla moc malá. Konečně jsem zahlédla správnou, asi o třicet čísel postoupila a utrhla ji.
Slyším cinknutí a vidím tramvaj. Právě zabrzdila v místě, kde jsem před okamžikem stála. Řidič asi brzdil a zvonil dřív, ale zřejmě nestíhál a já nevnímala.
Podívala jsem se na řidiče, tvářil se děsně vztekle, snažil se mě přes sklo seřvat, co že jsem to za blázna, vyzařoval z něj šok, ale zároveň i úleva.
No a já jsem dostala šílený záchvat smíchu a utekla jsem.

Nevím, čím to je, ale podobné zážitky na mě moc nepůsobí. Nikdy, když jsem jen o vlásek unikla nějaké katastofě, jsem z toho nebyla vystresovaná nebo tak něco. Nic se nestalo, život jde dál, není co řešit. Navíc by mi asi ani moc neublížil, stála jsem na kraji.
Ale tentokrát mi bylo líto toho řidiče... Musel to pro něj být nepříjemný zážitek. A ještě se mu takhle vysmát... Stydím se :-)
Doufám, že už na mě zapomněl.