Dnes bych ráda nastínila svůj postoj ke skautingu po dvou letech, kdy jsem vystoupila ze skautského střediska. Důvodů vedoucích k tomuto rozhodnutí bylo víc - nejen zrovna akutní enormě vysoký členský příspěvek, spíš se to všechno tak nějak nastřádalo. Víc zálib na kterých mi záleželo víc než na pochybné zábavě na schůzkách, nedostatek času, ale hlavně stále narůstající pocit nepařičnosti.
Nicméně si nemyslím, že bych přestala být skautkou. Přece se říká "jednou skautem navždy skautem". Jenže jsem dopadla jako ta zavržená volnomyšlenkářská cosi kdesi pod zemí. Sama jsem si to zvolila a jsem si jistá, že bych teď nevolila jinak.
Nemyslím si, že by se skautství dalo měřit na členství v organizaci nebo účast na akcích. Kdysi jsem něco slíbila a dodnes si za tím stojím. Roverské heslo "sloužím" mi také není volné, jen se ho snažím naplňovat jinak než šaškováním na schůzkách (tím ovšem nechci schazovat ničí práci!).
Mám teď kolem maturity lehce melancholickou náladu, nejspíš proto, že se, s někým i navždy, rozejdeme. Možná proto jsem tento článek napsala. Je mi trochu líto, že čas a změny v našich osobnostech mě s některými lidmi, nejspíš i navždy, odcizily. Ale nemyslím si, že by tomu mohlo být jinak.
Tento článek je zároveň i poděkování těm, kteří mě neodsoudili a těm, kteří mi stále podávají levou ruku (upřímně, od srdce).
